Nespoutaným vyprávěním, mimózní zápletkou a myriádou obskurních postav (jako novinářka Lydia Bazooka, záhadná Hyena nebo pornoherečka Vodka Satana) mi to spíše než Houellebecqa připomínalo Výkřik techniky od Thomase Pynchona. Vernon Subutex sice míval legendární obchod s deskami, jeho slávu i zbytky peněz ale odvál čas a po vyhazovu z nájmu začíná odysea zestárlého bohéma po gaučích svých podobně ztroskotaných dávných známých. Nachází se mezi lidmi, jejichž životy jsou tvořeny příšernými vztahy, alkoholem, drogami, násilím, nejistotou v bydlení i financích, nenávistí rasovou i třídní: "Nemyslel bych tolik na podřezávání zazobanců, co si žijou jak prasata v žitě jen proto, že mi všechno sebrali. Mně a lidem jako já." Autorka dobře ví, o čem píše (sama pochází z nuzných poměrů a prošla si hromadným znásilněním, drogami i prostitucí) a podává "zprávu ze dna" z Paříže, ve které nemá místo Eiffelovka ani Musée d'Orsay. Sugestivně zvedá témata jako sociální nerovnost (a z něj plynoucí frustrace chudých vrstev se všemi negativními jevy jako násilí nebo závislosti) nebo stárnutí (které je často prostě jen smutné, pro muže i pro ženy). Drsně ukazuje tenkou hranici mezi sice nuznou, ale relativně pohodlnou existencí na podpoře v podnájmu, a tvrdým pádem do světa bezdomovců, který "se zřetelným zlomem oddělí od světa zdravých". Až konspirační zápletka s kazetami se zpovědí zesnulé rockové ikony Alexe Bleache dává Vernonovi naději na spásu, a tak je důvod se těšit na druhý díl. (8/10)

To nastavování zrcadla nebylo vůbec příjemné, dost jsem při čtení trpěla. Oceňuju, jak Despentes vykresluje postavy, pěkně ze všech stran, nikomu nenadržuje, nikoho nepotápí, čtenáře nutí k vlastnímu názoru. Líbilo se mi, jak píše o sexu, není to kýčovité, trapné ani křečovité, to podle mě málokdo dovede. Ale jestli tohle mají být naturalistické scény, tak jsem asi četla něco jiného.